„Dívej, jak mi to tam přetéká.“ Solár na každém balkoně nás nezachrání

Je k popukání, jak Němci pod zeleným praporem vypnuli jaderné elektrárny. A když jim v zimě nestačí proud, tak si kliknou na burzu a dokoupí si ho: mimo jiné z našich jaderných elektráren.

Ale je hodně smutné, že náš velký soused má elektřinu oproti českým spotřebitelům levnější. „Kvalita civilizace je determinována množstvím zdrojů a energií,“ říká profesor Miroslav Bárta, český egyptolog a odborník na pády civilizací.

Bez jádra si ve skutečnosti bohatá společnost neškrtne. Nejen kvůli nástupu elektromobility. Fosilní paliva perspektivu nemají, plyn musíme dovážet, fouká nevyzpytatelně a více hydroelektráren nevybudujeme.

Pokud necháme odumřít jádro, snadno si nás kdejaká velmoc dobude cvaknutím vypínače a nezachrání nás ani sto stíhaček desáté generace.

Odborníci ubývají

Jádro potřebuje podporu laické a odborné veřejnosti. Pokud na jádro pliveme, nebude mít perspektivu. A když ji v něm neuvidí hlavně mladá generace, když ji jádro nepřitáhne, pak tito lidé nepůjdou jadernou energetiku studovat.

Z fakulty jaderné energetiky ČVUT vyšlo v minulosti 150 absolventů ročně, teď jich je dvacet. Odborníci stárnou. Vymřou. Věkový průměr v energetice je kolem padesáti let. Zoufale chybí mladí technici.

Jen ČEZ vypisuje desítky volných odborných míst. Vysoce nadprůměrné platy, paleta benefitů, angažovanost už na školách, ale nestačí to. Když nebudou odborníci, nebudeme mít možnost provozovat Dukovany a Temelín. Inženýři z ciziny to nezachrání.

Pokud nebude mít jádro podporu, nepůjdou do něj ani nové investice. Infrastruktura nevznikne sama o sobě. Investoři musí cítit stabilitu a podporu státu.

„Investice do jaderné energetiky jsou pro celou společnost dlouhodobý závazek. Cyklus jaderné elektrárny trvá téměř sto let. Od plánování přes licenční proces, výstavbu a provoz až po vyřazování z provozu jsou potřeba čtyři generace pracovníků, na něž jsou kladeny vysoké nároky na znalosti, dovednosti a hlavně zvládání rizika,“ popisuje jaderná inženýrka Dana Drábová specifické potřeby lidských zdrojů v jaderné energetice.

Škody politického cyklu

„Politici a občané si myslí, že infrastruktura vznikne sama o sobě. To ale musí někdo zaplatit. Vodíková čerpací stanice stojí 70 milionů korun. Návratnost vodíkové čerpací stanice je teď neuvěřitelných 150 let, ale postupující technologický vývoj a rozvoj infrastruktury délku návratnosti časem zmírní,“ prohlásil nedávno předseda představenstva Orlen UniCRE Jiří Hájek.

Aby soukromý sektor investoval do vodíkových čerpacích stanic, musí vědět, že investice má návratnost. Budeme si obnovitelnou energii vyrábět, nebo dovážet? Samé otázky, málo pevných odpovědí.

Všechny vlády od ODS přes sociální demokracii a ANO se soustředí na čtyřletý volební cyklus. Spíše se dva roky rozkoukávají a další dva roky dělají přípravu na nové volby.

„Politici naplňují společenskou poptávku. Pokud si volič neuvědomí chybějící energetickou koncepci, politici sami nic neudělají,“ míní Jaroslav Řasa, zakladatel společnosti ABRA Software vyrábějící informační systémy pro firmy.

Odklon od uhlí. A co pak?

Dlouhodobý cíl je odklon od uhlí do roku 2033, ale není jasné, jakým směrem dál. Chybí energetická koncepce. Nevíme, zda více podporovat obnovitelné zdroje, nebo jádro. Odborná veřejnost na vysokých školách necítí jasný směr energetické koncepce. Neví, na co připravovat své studenty.

Musíme vědět, kde budeme v energetice za deset, dvacet, třicet let, abychom k tomu vychovávali odborníky. Nejenom na vysokých školách. Talenty musíme podchytit už dnes na základních školách. Tam začíná buď zájem, nebo odpor k matematice a fyzice.

Do vypuknutí války na Ukrajině si nikdo nepřipustil, jak moc jsme závislí na energii. Teď už to cítíme. A pocítili to předminulou zimu i Švédové, když je televize vyzývala, aby neluxovali, že mají v síti málo proudu. Také si vypnuli reaktor.

Všechno něco stojí

Obnovitelné zdroje jsou krásná ideologie. Není ovšem vyjasněno, kolik bude stát recyklace solárních panelů a baterií, kdo ji zaplatí, jaké dopady bude mít těžba surovin pro baterie.

I zelené dotace domácnostem nazývané až trapně dětinsky jako „kotlíkové“ a „dům po babičce“ občané nakonec zaplatí i s úroky. Vždyť tyto obří peníze, které se teď obřím aparátem přerozdělují, si Evropská komise půjčila od velkých finančníků.

Tato hra na ekologickou udržitelnost, největší nový trh od časů počátku motorismu, se zaplatí v násobcích v emisních povolenkách. Z těch se totiž stal obří odpustkový byznys a nástroj nadnárodní nevolené moci.

I vrtule větrných elektráren mají určitou životnost. Obnovitelné zdroje jsou silně podporovány, cena jejich likvidace v budoucnu ale není započtena.

Solár na každém balkoně

Jedno je teď jasné – bez ropy se v následujících desítkách let neobejdeme. Bez jádra také ne. A nezachrání nás ani to, když na každém balkoně a kurníku bude solární panel.

Nezpochybňuju, že v létě solár rodinnému domu vyrobí až 80 procent elektřiny. Pozoroval jsem dva muže v pěkných autech na benzince, jak si s nadšením ukazují na mobilech aplikaci, jak jim krásně ze solárů proudí elektřina do baterií a do sítě z přebytků. Nadšení kluci. Slunce svítilo, na teploměru třicítka.

V zimě si holt tepelné čerpadlo zaplatí rodina ze sítě, a když bude v létě proudu nárazově moc, síť se vůči přebytkům zavře. Prosté.

Každopádně průmysl, ale i domácnosti potřebují páteřní energetický zdroj, základovou desku. A tou je jádro. Nebo jednou možná jaderná fúze…

Článek, jehož autorem je investor Vladimír Brůna, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.