509 Shares 8793 Views
peníze, ekonomika, analýzy, komentáře

Michal Horáček: Česko sice nemá ropu ani zlato, ale má talentované lidi

Prezidentská kampaň změnila Michalu Horáčkovi vnímání Česka. Bývalý podnikatel, hráč, textař a sociální antropolog, který jako jeden z prvních oznámil záměr kandidovat na prezidenta republiky, především zjistil, že máme spoustu pracovitých a šikovných lidí.

Libor Akrman 28. listopadu 2017
509 8794

Michal Horáček kandidující na prezidenta republiky poskytl v rámci své kampaně, která běží více než rok a půl, řadu rozhovorů.

V exkluzivním rozhovoru pro Peak.cz, který vznikl ještě předtím, než Ministerstvo vnitra oznámilo finální počet prezidentských kandidátů, se otázky točily hlavně kolem ekonomiky a podnikatelského prostředí.

„Nyní jsme subdodavatelská ekonomika, ale do budoucna bychom to měli změnit. Chceme-li konkurovat světu, naše strategie musí být opačná,“ říká mimo jiné bývalý úspěšný podnikatel.

Podle Horáčka musíme sázet na lidi, kteří jsou schopni něco riskovat pro svoji vizi. „Míval jsem pocit, že takových je v Česku strašně málo. Není to pravda. Je jich mnohem víc, než jsem si myslel.“


Je těsně před uzavřením listiny kandidátů na prezidenta ČR (rozhovor vznikal před jejím uzavřením, pozn. red.). Jak dosud probíhala vaše kampaň?

Intenzivně. Běží už 18 měsíců a spočívala hlavně v tom, že jsem objížděl co nejvíce míst a vzdálených koutů České republiky. Nejen velká města, ale především ta menší a vesnice, abych se potkal s lidmi a zjistil, jak vlastně žijí, a abych je seznámil se svým programem. A hlavně abych naslouchal tomu, co lidé říkají.

Změnilo to nějak váš pohled na Česko?

Michal Horáček (65)

Textař, básník, esejista, novinář, sociální antropolog a spoluzakladatel sázkové kanceláře Fortuna.
Pochází z umělecko-vědecké rodiny. Jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský, první Čech, jenž dostal Nobelovu cenu. Otec Vladimír Horáček byl dramaturgem mnoha pražských divadel včetně Národního a překladatelem z mnoha jazyků. Matka Eva Horáčková Heyrovská pracovala jako psycholožka.
Studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky na Univerzitě Karlově, kterou kvůli svému vyloučení nedokončil. Poté pracoval v různých dělnických profesích, zároveň psal o dostizích, mimo jiné i do západních časopisů. Později pracoval jako novinář. v časopise Mladý svět, kde díky jazykovým znalostem dělal především rozhovory se zahraničními osobnostmi, později komentoval aktuální dění pro Hospodářské a Lidové noviny.
V roce 1990 založil společnost Fortuna, o 14 let později ji prodal. Kromě toho psal a píše texty k písním, známý je především díky spolupráci s hudebníkem Petrem Hapkou.
V roce 2016 oznámil svoji kandidaturu na prezidenta České republiky.

Ano, výrazně. Protože Česko, které známe z médií je zcela jiné než to, které existuje reálně. Média nám nabízejí obrázek, že všude existují lecjaké katastrofy, problémy, ze kterých se dá udělat hezký titulek. V komentářích pod články a na sociálních sítích také často čtu, že jsme závistivý národ, omrzelý, uzavřený, xenofobní, prostě hloupý.
Tak to ale vůbec není, je to přesně naopak. Když přijedete do menších měst a tam vidíte manufaktury a dílny, které vznikly úplně z ničeho a vytvářejí velkou přidanou hodnotu, tak opravdu poznáte pravou tvář věci. O to můžeme opřít naši naději.

Co třeba konkrétně?

Třeba v Hanušovicích na Jesenicku je sociální spáleniště, protože tam po generace lidé pracovali v tradičních výrobách textilního a sklářského průmyslu. Ty se však bohužel zhroutily, nejen kvůli špatné privatizaci, ale hlavně kvůli levné práci z Číny.
Ale objevují se úplně jiní lidé. Třeba pan Kostka, který tam založil továrnu na výrobu koloběžek. Před 25 lety chtěl koupit svému synovi koloběžku, ale byla drahá a špatná, tak si řekl, že ji raději vyrobí sám. A dnes má nejprestižnější značku koloběžek na světě. Jezdí se na ní světové poháry.
A to je jeden příklad ze stovek, které jsem měl možnost vidět. Firma Navel z Velešína u Kaplice zase dělá diamantové hroty k nástrojům. Další příklad jsou třeba kluci od Frýdku-Místku, kteří vyrábí rogala. V Sušici dělají stěžně pro jachty.
Ale jedno mají společné – jsou to všechno dychtiví, strašně pracovití a tvořiví lidé. Včetně lidí kolem nich, kteří nejsou takhle požehnaní, ale jsou hrdí na to, co odpracovali, protože vidí, jak se region za 25 let proměnil v dobrém slova smyslu.

Máme tedy na co být hrdí? Na české podnikatele?

Určitě, i když nutno podotknout, že jako podnikatele nevnímám ani tak velké podniky (ve smyslu korporací), které k nám přichází už dopředu připravené. Navštívil jsem třeba Nošovice a doslova jsem se ocitl v Koreji. Byl jsem ve Škodě Auto v Mladé Boleslavi, v ArcelorMittalu v Ostravě a v dalších nadnárodních továrnách.
Ale to je podnikatelské prostředí, kterému moc nerozumím, protože vím, že je výsledkem obrovských konexí, peněz a činností, které mu předcházely. Já spíše vnímám lidi, kteří jsou schopni něco riskovat pro svoji vizi. A míval jsem pocit, že takových je v Česku strašně málo. Není to pravda. Je jich mnohem víc, než jsme si myslel. Je skvělé, že lidé zkouší nové věci.

Michal Horáček: Foto: archiv Michala Horáčka

Změnily tyto zkušenosti i vaše vnímání Česka? Viděl jste ho dříve kritičtěji?

Ano, dalo mi to velkou důvěru v naši budoucnost. Sám jsem se neubránil tlaku mediálních zpráv, věřil jsem jejich sdělením. Ta ovšem popisují jen velmi malou část reality.

Privatizace neměla být nacionální

Co by mělo být hnacím motorem české ekonomiky? Ze třetiny běží na autoprůmyslu…

Naše ekonomika podléhá strategii státu, kterou jsme před mnoha lety zvolili. Tenkrát jsme potřebovali budovat kapitalismus a bez kapitálu to bylo těžké. Tak jsme dali příležitost nadnárodním společnostem. Tehdy to mělo smysl a mnohdy to dobře dopadlo.. Dali jsme například přednost Volkswagenu a dnes víme, že to šlape.
Na druhé straně nacionální hledisko často nebyla dobrá volba. Například Vladimír Stehlík získal Poldi Kladno, která dnes mohla být srovnatelná s firmou Siemens, a víme, jak to dopadlo.
Jenže dnes už jsme o krok dál. Nepotřebujeme jen výrobu, ale i centra výzkumu a vývoje. Jinak budeme navždy subdodavatelskou ekonomikou, která nemá přidanou hodnotu. Například do takového Foxconnu přijdou z Číny součástky, které v Česku smontujeme a pošleme do Německa. Tam to v podstatě jen hezky zabalí a prodají dál. A jsou to právě pak Němci, kteří si nárokují marži za přidanou hodnotu.

Proč to tedy neděláme jako ti Němci?

Dám vám příklad. Byl jsem ve Varnsdorfu ve společnosti, která dělá kamna pro dánského partnera, kterému je prodá za deset tisíc, a ten je prodá koncovému zákazníkovi za 110 tisíc korun. Reálná hodnota přitom vzniká už tady, jen ji neumíme prodat. Nemáme konexe po celém světě a neumíme je navazovat, protože s tím nemáme zkušenosti. Za bolševika jsme se to těžko mohli naučit. Jsme tak trochu oběti své doby.
Měli bychom se hlavně starat o obchod, marketing, reklamu, prodej. Chceme-li konkurovat světu, naše strategie musí být opačná. Nyní jsme subdodavatelská ekonomika, ale do budoucna bychom to měli změnit. Musíme přestat podporovat nadnárodní společnosti a možná vlastně nepodporovat ani ty naše. Podnikatelé, jak s nimi mluvím, nechtějí podporu, chtějí jen, aby jim stát přestal házet klacky pod nohy různými regulacemi.

Vnímáte tedy regulace jako zlo?

Představa státního úředníka, že problémy se vyřeší s novou regulací, je scestná. Když jste malinkatý podnikatel, trpíte tím, že třeba svojí vinou se opozdíte s platbou – uděláte malou chybu, máte datovou schránku a neumíte si nastavit upozornění, aby vám přišlo na mail, že do ní byl vložen nějaký dokument. A najednou se z desetitisícové povinnosti stane nesplatitelných 80 tisíc. To je chyba. 

Neumíme se prodávat a konkurovat Západu. Je to jen důsledek minulosti? Je už téměř 30 let po revoluci, neměli bychom to už umět?

Ano, souhlasím. Nechci ale být v tom soudu příliš příkrý, protože je to skutečně velmi složité. Je to stejné jako neustále vnášet do diskuse hrozbu komunismu. Lidi to nezajímá, ti chtějí vědět, co je teď a co bude v nejbližší budoucnosti.

Odpuštění dlužných penále by stálo pár miliard

Přišel jste s dluhovou amnestií, respektive odpuštěním úrokových dluhů při 100. výročí založení republiky. Proč?

Zdůrazňuji, že nejde o odpuštění dluhů, nýbrž je to výzva k jejich zaplacení. Když v jednom konkrétním termínu splatíte dluh, bude vám odpuštěno penále. Problém je, že dluhy v mnoha případech narostly o stovky procent a lidi diskvalifikují z běžného života. Mám čtyři důvody, proč to máme udělat.
První je, že topícímu hodíte lano. Druhá, že vytáhnete zadlužené osoby z šedé ekonomiky, z níž se nemohou sami vybabrat, do ekonomiky, kde budou platit daně. Za třetí zoufalí lidé dělají zoufalé věci. V Česku roste počet sebevražd, ročně v tuzemsku ukončí svůj život na 1 500 lidí. Ačkoli není prokázána korelace mezi rostoucím počtem sebevražd a dluhy těch, kteří je páchají, soudím, že nějaká souvislost tam bude. I kdyby se ušetřilo deset životů za rok, má to svoji hodnotu. A čtvrtý důvod je, že spoustě lidí takový krok prospěje. Navíc to nebude nic stát, protože dlužníci penále už stejně nesplatí, protože nemohou. Ale za dlužné peníze bez penále, které by se vrátily do společné kasy, už se dá něco koupit. Za tuto myšlenku budu dál bojovat, protože věci, které mi dávají smysl, dotahuju.

Má amnestie šanci uspět účetně?

Ano, jako jednorázový odpis. Odepíše se to z virtuálních kolonek. Důležité je, že to musí být mimořádný a nečekaný odpustek, taková amnestie. A politicky je důležité, aby se stát, který mnozí vnímají jako drába, co dává jen penále, regulace a pokuty, ukázal jako servisní organizace, která lidi chápe a dělá i něco dobrého.

Máte konkrétně spočítáno, o jakou částku půjde?

Není to obrovská částka. Na začátku jsem odhadoval, že půjde třeba o 60 miliard korun, ale ukázalo se, že jsou to jednotky miliard, zejména jde o penále z dluhů na pojistném na sociální zabezpečení. Úplně přesně se to vyčíslit nedá, ale půjde zhruba o sedm miliard korun.

Na co si vám podnikatelé ve vztahu ke státní aparatuře nejčastěji stěžují?

Záleží na tom, v jakém rozsahu podnikají a co se jich dotýká. Menší podnikatelé si stěžují na měsíční kontrolní hlášení DPH. Potkal jsem se například se 70letým pánem z Chomutova, který vyráběl plováky. Měsíčně vydělá kolem 20 tisíc. Jednou zapomněl poslat měsíční hlášení a dostal deset tisíc pokutu.
Hlavní problém spočívá v tom, že takový malý podnikatel si musí najmout nějakého daňaře, který stojí nemalé peníze. Výdaj, který může rozhodovat, jestli má, nebo nemá smysl dál podnikat.
Druhým kamenem úrazu je EET. Udivuje mě, kolik v Česku vznikne za rok minipivovarů, kolem padesáti. Nicméně zase brzy zmizí ze scény, protože postupně kvůli EET zavírají hospody v okolí, kterým měly pivo dodávat.
U obou těch systémů je navíc problém, že nevíme, co se děje s daty. Kdo, komu, za co dodává, za kolik a za jakých podmínek. To nesmí nikdo vědět. Když se to dozví třetí strana, nabídne třeba lepší cenu.
A další průšvih je zákaz kouření v restauracích. Když máte hospůdku v Pošumaví, tak po těchto třech ranách jste vyřízený. Máte pocit, že vám stát dává signál, abyste místo podnikání šel dělat k pásu do fabriky.

Máme na víc

Kam by se česká ekonomika měla posunout?

Z pohledu hráče, ne gamblera, který prošel hráčským prostředím, považuji za obrovský risk, že česká ekonomika je postavena z více než třetiny na průmyslu, zejména automobilovém. Dokud je konjunktura, je všechno báječné, trháme rekordy v prodejích nových aut. Ale je to sázka. Nevím, co se stane, až přijde krize automobilového průmyslu. Jak si budeme stát pak. Raději bych viděl kolem sebe více drobných podnikatelů, kteří vyrábějí ty koloběžky, padáky, stěžně a další činnosti s velkou přidanou hodnotou. Moje heslo je, že máme na víc.

Takže bychom měli nadnárodní společnosti odmítat?

Ne, záleží na podmínkách. Ale nevidím důvod, proč bychom jejich vstup měli podporovat ještě investičními pobídkami. Musíme je vzít z bezpečnostních důvodů. My se musíme provázat s vyspělým světem. Investor nechce žádné války a dohady, chce, aby jeho investice byla bezpečná. To je daleko víc než nějaké mezinárodní smlouvy a NATO. Jen skutečná provázanost a dennodenní zájem nás mohou učinit bezpečným prostorem. Z tohoto hlediska jsem pro. Nesouhlasím s investičními pobídkami, které by tyto společnosti dostaly na úkor našich podnikatelů, kteří to cítí jako nefér prostředí.

Je podle vás Česko bezpečná země?

Ano, a není to jen dojem, objektivně jsme pátá nebo šestá nejbezpečnější země na světě. To je jedno z největších plusů, které Česká republika má. Výrazně to posiluje atraktivitu našeho prostředí pro další investice a pro lidi, kteří sem přijedou třeba přednášet na vysoké školy a seznamovat nás s novými myšlenkami. My takové lidi potřebujeme, jsou tu, ale je jich zatím strašně málo.

Jak bychom je měli přilákat?

No, obyčejně: penězi a úctou. Kde na to ale vzít? Nabízí se otázka školného na veřejných vysokých školách. Máme dva miliony lidí ve vzdělávacím systému a Ministerstvo školství disponuje 150 miliardami korun. Prostým aritmetickým průměrem na jednoho školáka vychází 75 tisíc korun za rok. To je to školné, které platíme, i když se tomu neříká školné. Pokud to má být víc, musíme se rozhodnout, že rozpočet Ministerstva školství se znásobí a bude rozpočet i na zahraniční profesory a nobelisty, kteří budou přednášet na českých univerzitách. Nebo budeme muset přistoupit na myšlenku školného.

Školné ale u Čechů není zrovna přijatelná představa…

Máte pravdu, je to mizerná představa. V Česku na to vůbec nejsme zvyklí a emocionálně to neumíme přijmout. Mám kamarády v Americe a nedávno mi jeden psal, že teď ve svých 63 letech splatili studia svých dvou dcer.
Nic takového nechci, aby lidé u nás do 63 let platili vzdělání svých dětí na vysoké škole. Peníze ale najít musíme, jinak nám hrozí, že celá krásná Karlova univerzita, fungující od roku 1348, bude druhořadá. Stejně jako všechny ostatní veřejné a státní školy, kam nepřilákáme ani nejlepší učitele, ani zahraniční přednášející. Ti raději půjdou na soukromou univerzitu. Jsme zvyklí na to, že talent – i když pochází z chudých poměrů – má mít šanci se uplatnit. Je to více přání než skutečnost, protože empirická data nám říkají, že na vysoké školy chodí děti vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Jestli s tím něco neuděláme, skončí školství v rukou soukromých podnikatelů, kteří ovládnou celý trh. Budou to oni, kdo přiláká dobré učitele, protože je dobře zaplatí.

Stát nemůže být ve všem servisní organizací

Bavíme se o vysokoškolském vzdělání, ale v Česku je dnes kumšt najít dobrého řemeslníka. Jak bychom to měli řešit?

To nejen v Česku, ale i jinde ve světě, třeba v Americe. Do Británie přišli polští instalatéři, ale Britové je neměli úplně rádi. Trh to musí spravit. Když máte člověka, který nechce studovat historii skandinávských literatur, ale je šikovný a bude svářeč, tak bude mít vystaráno. Nejvíce nedostatková profese je svářeč. Nejen v Česku, ale i v Německu. Trh to ale spraví. Pokud jich je nedostatek, poroste jejich cena a lidé tak budou do oboru přicházet zpět.

Neměl by proto stát více podporovat technické vzdělávání?

Ne, stát ať nic nedělá. U nás jsou lidé, kteří vnímají stát jako servisní organizaci, která jim poradí, co mají dělat. Lidé se ale musejí rozhodnout sami, co chtějí dělat, co chtějí studovat, jen tak mohou být šťastní. Nemůžete člověku s vášní pro antropologii říct, ať se jde vyučit svářečem, protože jich je nedostatek a bude dobře zaplacen. To pak bude zoufalý a špatný svářeč. Místo státu by to ale měly dělat firmy. Ty si mají na středních školách hledat šikovné studenty, dát jim „kapesné“ a nabídnout jim praxi nebo brigádu.

Měl by stát aspoň motivovat firmy?

Ne. Možná nějaké firemní programy, ale není to třeba, firmy se o to samy postarají. Státní zásahy bych minimalizoval, budu vždy proti nim.

Byrokracie bují jako rakovina

Jak se díváte na to, že ve státní správě pracuje možná i nadbytečná masa lidí? Zredukoval byste počet státních úředníků?

Ano, to je povinnost řádného hospodáře. Zaměstnávat musíme jen tolik lidí, kolik jich je skutečně potřeba. Nemám žádná data, ale soudím, že počet lidí ve státní a veřejné správě je ohromný. Je to spojeno s tím, že čím více je regulací, tím více lidí potřebujete, aby je aplikovali, kontrolovali, pokutovali a produkovali další. Je to povaha byrokratických organizací, které bují jako rakovina.

Kdo by měl přijít s tím nepopulárním krokem snižování počtu úředníků?

Určitě šéf resortu. Ale nelze to brát jako na Ministerstvu školství, kde se za posledních pár let vystřídalo devět ministrů. Takhle není možné, aby někdo z nich resort poznal. Obecně to platí pro všechna ministerstva.
Ministr musí být manažer, který má vizi a chce ji uplatnit. Zároveň musí mít odvahu jít proti svému aparátu, nesmí mít strach provětrat zažité struktury a rozloučit se s nadbytečnými. Musí uvažovat stejně jako manažer najatý do firmy s ekonomickými problémy, který hledá nadbytečné náklady. Ale kde najít takové manažery ve státní správě? Ti schopní a šikovní mají své firmy, případně jsou v zahraničí, rozhodně ne ve státním aparátu.

Ti schopní do státní správy za dané peníze nejdou. Proto žijeme v dost začarovaném kruhu.

Jediným východiskem jsou manažeři vizionáři s přesvědčením. Upozorňuji, že jsme v obrovské konjunktuře, kdy se stavy rozrůstají, ale krize přijde, periodicky se opakuje. Co se pak bude dít s přebujelým aparátem? Teď musíme dělat ty zásadní kroky a nepopulární rozhodnutí, ne v době, kdy bude třeba řešit naléhavější problémy.

Je to téměř deset let od poslední globální finanční a hospodářské krize, která personálně provětrala státní aparát i mnohé firmy…

UŽ JSTE SI OBJEDNALI?

Peek weak

Krize má své bolestné, ale nezbytné výsledky. Silní a životaschopní se oddělí od těch slabých a neživotaschopných. To neplatí jen pro byznys, mělo by to fungovat i ve státní správě.

Musíme podpořit talenty

Jak se vy osobně díváte na tzv. digitální revoluci, nástup Průmyslu 4.0, internetu věcí, analýzy big data?

Vše, co jste zmínil, je a bude klíčové. Nemáme v Česku ropu, zlato ani moře. Co tu bude vždy, jsou talentovaní lidé. Těm musíme dát vzdělání a praxi odpovídající dnešní době, ne době Rakouska-Uherska. V tom je ta budoucnost, tam se oddělíme od těch lidí, kteří  netvoří. Asiati jsou úžasně schopní a umí ukládat znalosti, ale chybí jim tvořivost.

Jaké uplatnění najdeme pro lidi, jejichž práci zastoupí roboti?

Žijeme v době, která je historicky nejdynamičtější, nejpřekvapivější, nejrychlejší, a my si musíme zvyknout na to, že žijeme v nejistotě a naše vnitřní touha po jistotě nebude naplněna. Cokoli vystudujete se může nějakým novým nápadem stát nepoužitelným a zastaralým. Jakákoli profese může během života zastarat. Neplatí, že čím se člověk vyučí, tím zůstane na celý život. Na hroby už si povolání psát nebudeme, protože budeme profese střídat celý život. Musíme se smířit s tím, že už nebudeme žít v jistotě. K tomu, abychom mohli přijímat nejistotu překotného vývoje, musíme cítit bezpečí ve smyslu nehrozících válečných konfliktů

Mohlo by vás také zajímat

Analýza
1 shares2953 views

Nová hračka pro finanční spekulanty: bitcoin vstoupil na derivátové burzy

David Bohuněk - 13. prosince 2017

Obchodníci a investoři dostali nový prostředek, jak využít cen bitcoinů. Na amerických burzách se začaly obchodovat bitcoinové futures. Převládají však obavy, že jde o další krůček zvyšující riziko investic do…

Rozhovor
4 shares1281 views

Ondřej Beránek (Bohemia Sekt): Bublinky odrážejí stav ekonomiky a Čechům letos chutnají

Libor Akrman - 13. prosince 2017

Největší vinařská firma v Česku má napilno, právě nyní se v podstatě rozhoduje o tom, jak letos dopadne. I když se snaží posouvat trendy, stále tvoří prodeje před Vánocemi u…

Komentář
4 shares2410 views

Mění inflace čekání na zvýšení sazeb ze strany ČNB v čekání na Godota?

Petr Dufek - 12. prosince 2017

Otazníky, zda ČNB ještě před koncem roku zvedne základní úrokovou sazbu, zkracuje statistika o inflaci. A ta dopadla podle očekávání, a tedy i ke spokojenosti centrální banky, domnívá se analytik…

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.